Дискография

Alla Pugačova (Чехословакия)
Название:Alla Pugačova (Чехословакия)
Год выпуска:1981
Страна:Чехословакия
Завод:Supraphon
Заводской номер:STEREO H 1113 2929
Классификация сайта
4й студийный альбом
9й альбом, выпущенный за границей
(0 голосов)
добавил: Ермолаев Алексей | 14 сентября 2010г

Песни Описание Дополнительно Изображения
Название Автор слов Автор музыки
  Сторона 1
1 Улетай, туча Резников Виктор Резников Виктор
2 Да Дербенев Леонид Зацепин Александр
3 Что было однажды Дербенев Леонид Зацепин Александр
4 Ты не стал судьбой Дербенев Леонид Зацепин Александр
5 Этот мир Дербенев Леонид Зацепин Александр
 
  Сторона 2
6 Скажи мне что-нибудь Рождественский Роберт Минков Марк
7 Эти летние дожди Кирсанов Сергей Минков Марк
8 Ты возьми меня с собой Резник Илья Ханок Эдуард
9 Песня первоклассника Шаферан Игорь Ханок Эдуард


Чехословацкое издание четвертого номерного альбома "То ли еще будет" (1980)



STEREO H 1113 2929
Alla Pugačova
"Supraphon", Чехословакия, 1981

Se souborem Araks. Skupina Ritm
(Nahrávky Melodija, Moskva). Pozn. - Orig. LP Melodija C 60-14935-6 - To li ješčo budět

Odpovědný redaktor ing. Miroslav Černý (Vydáno ve spolupráci s Mladým svĕtem)

Sleevenote © Pavel Bartik 1981
Cover design © Václav Šimice 1981
Cover photo © Bernard Goldwein 1981
Odpovědná redaktorka obalu Jana Řehořová        


Текст с конверта:

Zpivá, tanči, každou piseň interpretuje jako malou divadelni hru. A navic komponuje, piše texty, scénáře, režiruje… Zasloužilá umĕlkynĕ Ruské sovĕtské federativni socialistické republiky Alla Pugačovová je všestrannĕ talentovaná, a je i mimořádnĕ pracovitá. Také proto si v Sovĕtském svazu i v zahraniči ziskala opravdový vĕhlas, s ničim nesrovnatelnou popularitu. Kvality jejiho osobitého projevu vysoce oceňuji jak posluchači, tak i hudebnici a odborná kritika.

Cesta, po niž k úspĕchum došla, byla složitá a nelehká. Mĕla se stat klaviristkou. Přáli si to rodiče, kteři kdysi mĕli uměleckéambice: otec toužil po úspĕchu v circusové manéži, matka byla talentovanou herečkou. Válka o jejich osudech rozhodla jinak. Matka Ally při jednom vystoupeni na frontĕ onemocnĕla a po operaci ztratila hlasivky, otec byl zranĕn a polováni excentrika se promĕnilo v nedosažitelný sen. Oba se s nepřizni osudu vypořádali, stali se inženýry, ale své umĕlecké touhy přenesli na dceru. Pod jejich dohledem musela pilně studovat hru na klavir. V šestnácti letech se náhodou dostala na konkurs, při nĕmž se vybirala zpĕvačka pro estrádni soubor. Zvitĕzila a pak čas putovala po Sovĕtském svazu. “Připadalo mi, že úspĕch přicházi najednou”, ohodnotila svoji někdejši situaci. “Klidnĕ jsem se mĕřila s profesionálnĕ dobře připravenou zpěvačkou Ninou Brodskou. Nevadilo mi, že neumim vlastnĕ nic… O to těžči bylo, ale ‘vystřizlivĕni’…” Vedouci souboru se s ni pozloučil a doporučil ji, aby radĕji Na Tagance, kde v Moskvĕ bydlela, šla vyrábĕt hodinky. Naštĕsti na jeho radu nedala. Pokračovala ve studio hry na klavir, stala se posluchačkou sbormistrovské třidy na Hudebnim učilišti Ippolitova-Ivanova, ve volných chvilich jezdila s kytarou po sovĕtském venkovĕ a zpivala svĕ vlastni pisničky, čas se živila jako klavirni doprovazeč v estrádnĕ cirkusovĕm učilišti a účinkovala s různými estrádnimi soubory, vĕtšinou stejnĕ neznámými jako ona sama.

Deset let čekala na opravdový úspĕch. Odkud brata tolik trpĕlivosti a pevnĕ vůle? “Vĕřila jsem…” odpovidá s úsmĕvem a pak vypravuje, jak trĕba se skupinou rozhlasové stanice Junost’ putovala po komsomolských stavbách Sibiře, jak jezdila s cikánskou skupinou, kde byli vynikajici sólisté Rosa Dželakjevová a Petr Dimitr. “To už se mnou ‘jezdila’ I má dcerka Kristýna. Zabalila jsem ji do tašky a jela. Bylo to tĕžké, nĕkdy kruté, za pár penĕz, ale… za poznáni se musi platit…”, konstatuje, vzpominá na obdobi spolupráce s jazzovým orchestrem Olega Lundstrema, na to, jak odešla do malého mĕstečka Lipeck a začala zpivat se skupinou Nový electron. Byla oficiálnĕ profesionálkou, ale chybĕly ji vlastni pisnĕ. A bez nich je úspĕch, samozřejmĕ, nemyslitelný. “Jednou se už už zdálo, že ‘blýsklo’ na lepši časy – bylo to trhdy, když jsem pro rozhlasovou relaci. Na dobré ráno nazpivala pisničku Robote, bud’ človĕkem. Zalibila se mnoha posluchačům, ale pro interpretku, která nemá vlastni osobitý repertoár, je jedna úspĕšná skladba žalostnĕ málo… Zkrátka jsem nebyla nic. Vůbec nic!”

Zlom přišel ve čtyřiasedmdesátém roce. Při páté Všesvazové soutĕži umĕlců estrády vystoupila s pisni Posedime, pokoketujeme a ziskala nejen třeti cenu a titul laureáta, ale take misto sólistky skupiny Vesjolyje rebjata a přiležitost jet reprezentovat sovĕtskou populárni hudbu na mezinárodni festival Zlatý Orfeus ’75 do Bulharska. Vezla si s sebou pisničku Mažukova a Šumakova Ty se mi zdáš, a starou ‘ozpivanou’ skladbu bulharského zpĕváka a skladatele Emila Dimiyrova Harlekýn, kterou si společnĕ s Pavlem Slobodkinem upravila jako divadelni miniaturu. Domnivala se, že jede do Bulharska udĕlat tečku za svou pĕveckou dráhou a chtĕla se rozloučit se cti.

«Stalo se, že to, co mĕlo být vyvrcholenim, koncem mé pĕvecké dráhy, se zmĕnilo v začátek. Poprvé jsem okusila jaké je to být hvĕzdou. Kdekdo mi chtĕl stisknout ruku, rozdávala jsem autogramy, lidé zastavovali autobus a dávali mi kvĕtiny, letadlo se kvůli tomu opozdilo o dvacet minut… Ale hned po přiletu do Moskvy jsem pochopila, že chvile štěsti konči, že musim začit znovu tvrdě pracovat, mám-li si ziskaný úspĕch udržet… Úspĕch, to je jen a jen práce na sobě samém a… kousek štěsti».

Zlatý Orfeus, hlavni cena bulharského festivalu, začal novou kapitolu dráhy Ally Pugačovové. Rozešla se se skupinou Vesjolyje rebjata, sestavila si vlastni soubor Rytm a tři roku s nim vystupuvala a nahrávala. Vystoupila na mezinárodnim veletrhu vydavatelů gramofonových desek a hudebnim MIDEM ’76 ve francouzském Cannes a americký časopis Variety jeji debut na západni scéně označil za vynikajici. S úspĕchem zpivala na festivalu v Drážd’anech, s pisni Králové mohou všechno ziskala Velkou cenu Intervize na festivalu Sopoty ’78. Den ze dne jeji obliba rostla. Singl Melodije s pisni Harlekýn si jen v Sovĕtském svazu obstaralo čtrnáct miliónů diskofilů. Najednou byla nejvyhledávanějši interpretkou v sovětských rozhlasových i televiznich programech, sovětská Všesvazová gramofonová firma Melodija vydala jeji dvoudeskové album Zrcadlo duše. Mělo premiéru pro kosmonauty na stanici Saljut 6 a dočkalo se tři reedici. A začala uplatňovat i své pisničky. Nejprve je vydávala za dila skladatele Borise Gorbonosova a později, pod ‘tlakem’ zvidavosti se k autorstvi přiznala. Jako skladatelka a textařka je uváděna nejen v titulcich fimu Žena, která zpivá – v originále Hledám svou piseň – u něhož se autorsky podilela i na scénáři a v němž vytvořila i hlavni roli zpěvačky, ale také na etiketách pěti dlouhohrajicich desek, které ji vydala firma Melodija a které dosáhly už nákladu sto dvaceti miliónů kusů. Doposud napsala dvacet pisni a je také autorkou hudby ke čtyřem filmům.
Alla Pugačovová se neboji znovu a znovu začinat. Dokázala to i při své prvé československé návštěvě v osmdesátém roce. V rámci programu Dnů kultury SSSR v ČSSR se představila nejen s novou doprovodnou skupinou Recital, ale i s novým repertoárem, sestaveným předevšim z rockových šansonů. A měla úspĕch. U nás, stejně jako o několik dnů později v Německé spolkové republice.

O jejim postaveni v sovětské populárni hudbě výmluvně hovoři výsledky ankety popularity, kterou pořádá mládežnický časopis Klub. Od šestasedmdesátého roku je nejpopulárnějši zpěvačkou. Pisničky, které složila nebo nahrála vždy maji misto v prvé desitce (k jejim úspĕchům patři napřiklad skladby To je úžasné, Čaroděj nedouk, skladby z televizniho filmu Ironie osudu, V lásce se lidé neodřikaji, Králové mohou všechno, Prvňáčkova piseň, Pisnička pro mne, Shakespearův sonet, Žena, která zpivá, Přijed’, Hvězdné nebe, Hod’ starosti za hlavu, Letni deště, Dejte zemi dětem…) Jeji dvoualbum Zrcadlo duše patři k největšim gramofonovým úspĕchům v historii sovĕtské populárni hudby vůbec.

Alla Pugačovová je osobnost. Každou pisni rozdálá divákům i posluchačům takové dojmy, které jsou nezapomenutelné. Toto album připominá jeji minulou, dnes už uzavřenou uměleckou kapitolu. Neni na něm zastoupena autorsky, ale přesto jistĕ posluchače zaujme nejen Pisni prvňáčka, která se stala skladbou osmasedmdesátého roku nebo skladbou Letni deště, která je šestou neojblibenějši za devětasedmdesátý rok, ale i ostatnimi pisněmi.